Dvojí kvalita potravin (a spotřebitelů)

Vždycky, když se s někým bavím o jídle a fermentacích, přijde na přetřes TOP 5 důvodů, proč se do kvašení a ručního zpracování potravin pustit. Co je u mě na prvním místě? Všeléčivost probiotik? Nene. Přelahodné a komplexní chutě metabolitů? I kdeže…

V posledních několika letech je takovým hezkým evergreenem poslaneckých loží a živným agarem europarlamentních ambicí téma zvané Dvojí kvalita potravin. Spotřebitelé se totiž (nejčastěji v práci u kafe nebo v televizoru) domákli, že zlí výrobci potravin, ty nenažrané nadnárodní konglomeráty, jim dávají do konzerv, PET flašek a igelitových pytlíků úplně jiné chemikálie, než jaké se dostanou v těch samých konzervách, PET flaškách a igelitových pytlících v západním Německu. Rozhořel se plamínek mírného podráždění, na ten média přiložila otep tučných novinových titulků a na to všechno nalil přičinlivý pan Politik konev kerosinu skrz obhajobu Obyčejného Člověka a jeho práv na zdravého buřta. Oheň vášní zaplál, dav vyrazil… nikam nevyrazil a to stačilo k tomu, aby se to doslechli v Bruselu. Ano, až v europarlamentu. Tam, jak známo, se schvalují různé direktivy každých cca 1,5 minuty, takže nebylo problémem protlačit i něco tak očividně prospěšného, jako ZÁKAZ DVOJÍ KVALITY POTRAVIN.

Běžný Franta Spotřebitel

Franta se každé ráno probouzí kolem šesté hodiny a razí do práce. Snídaně je dobrá leda tak pro děcka, proto se cestou zastaví v sámošce, do mikrotenového prezervativu naláduje dobroty z regálů: šest rohlíků, u pultíku gothaj, za odměnu dvě tři balení sušenek, kefírové mléko ochucené (aby žil zdravě), taveňák a flašku Pipirindy. Platí stodevadesát u kasy a fičí do rachoty.

V rachotě je hromada práce, Franta je celej zasekanej a v půl jedenácté se slovy “du se nasnídat” (čeká politování od spolutrpících) vdechne rohlíky, salám a mezi dvěma prsty spustí do trubek půllitr Pipirindy. V půl jedné ohřeje v jaderné bedně dovezenou plastikovou krabici a vysvobodí z ní Gordon Blue s hranolkama. Dřina zaslouží odměnu, zarazí to sušenkou z Konzumu.

Odpoledne už na Františka čeká panimáma, že prý víkendový nákup. Oba nesnášejí zlý supermarket, protože je tam moc lidí, nic tam nemaj a ještě tam hrajou koledy i v červnu, ale přesto oba nákup vždy přetrpí. Nákupní seznam neexistuje, protože pořádek je pro blbce a inteligent zvládá chaos. V koši zahučí:

• vakuované uzené,
• sterilované zelí,
• šedesát rohlíků,
• chléb konzumní,
• jogurt čokoládový,
• štangle lovečáku
• čtyřicet Juniora
• dva balíky ochucené minerálky
• šestatřicet lahvátorů,
• těstoviny,
• omáčka na těstoviny,
• brambůrky,
• omáčka na brambůrky,
• hořčice, křen,
• omáčka na hořčici a křen,
• jedna mrkev,
• mouka hrubá na knedlíky a bábovku,
• rozpustné kafe,
• rozpustné mlíčko do kafe,
• rozpustná polévka,
• rozpustné cosi,
• pro děcka fialová čikuláda,
• pro pantátu tuzemáček, aby nebylo pěníkům smutno.

U kasy se rodinka prohne, má to na víkend za dva a půl tisíce. Doma to přepraví z auta do lednice, pustí zprávy a nestačí se divit: v uzeném jsou prý éčka, v chlebu droždí a enzymy, jogurt německé značky mají v Německu z mléka a strdí (a v Čechách z ropy a z mazutu), lovečák neodpovídá hranatostí euronormě, prací prášek v Rakousku víc pere, v kafi mají zápaďáci víc kofeinu, v limonádách není cukr, ale glukóza a fruktóza, a z tuzemáku bude rakovina.

“Já to tak nenechám!” křičí Franta potichu a do notýsku v hlavě si poznamenává malé nenápadné „příště půjdu určitě možná k volbám“. Za týden, za měsíc i příští volební období jedou oba koupit to samé. A běda jestli v tom neudělal někdo pořádek!

Méně běžný Vláďa uživatel

Vláďa vstává do háku taky v šest. Naštěstí si včera upekl ořechy a namočil oves, takže má co posnídat. Z mrazáku hodí do horké vody čerstvé nudle a do sklenice odlije trochu omáčky, kterou si připravil na tři dny dopředu. Ve sklípku na chodbě zaloví pro dvě jablka, do flašky stočí domácí limonádu a razí do práce. Posvačí, poobědvá (také z nukleární bedny, protože už mu nudle vystydly) a odpoledne se stavuje v tom samém supermarketu, jako Franta. V košíku zahučí:

• kartón cukru,
• kartón mlíka,
• dvě kila brambor,
• výběr sýrů,
• hlávka zelí,
• olivový, řepkový a dýňový olej,
• hromádka kořenové zeleniny,
• jiný prací prášek, než minule, protože ten minulej blbě pral a hnusně voněl,
• spoustu másla,
• (pro vlastní pobavení se podívá, z čeho je dneska Coca Cola a zas ji vrátí zpátky do regálu),
• dva filety z lososa,
• pytel hovězích kostí,
• rýže.

Zcela nevzrušen míjí cukrovinky, protože doma má med od včelaře ze sousední vesnice a pár skleniček marmelády od pratety. Balené Pipirindy nechává v klidu napospas jiným, doma mu teče obstojná voda z kohoutku (prohlášená v dTestu v přilehlých regionech za kojeneckou) a z ní jsou docela v pohodě ty limonády, které si kutí. Alkohol není jídlo, občas si dává pro chuť jen ten koňak, který dostává na Vánoce od bráchy, takže v oddělení chlastu taky nezabrzdí. Pro maso se zastaví ještě cestou domů u řezníka, protože ten má čerstvější. Pečivo nepotřebuje, peče si chleba, mouku bere ve mlýně jednou za půl roku do krabic. Kafe si objednává po internetu, protože má rád, když chutná jako kafe a ne jako koks. Naopak některé věci ví, že nemá smysl dělat za každou cenu doma, protože nikdy nedosáhne na technologii výrobce, nijak si nepolepší kvalitativně ani finančně: máslo, sýry, tofu.

U kasy platí méně než dva tisíce a doma to všechno nacpe do lednice a špajzu, na chvíli pustí zprávy a nechápe, jak si někdo nedokáže přečíst etikety v krámu a proč si lidi nekupují jídlo, ale výrobky, které jim nevyhovují. Když mu Pan Politik začne z televize slibovat, že ho zachrání před lančmítem, jde Vláďa s televizí o patro výš a odevzdává ji staré paní sousedce, která ji třeba ještě užije na romantické seriály. Ve volném čase bez televize si náš Vláďa přichystá za dvacet minut jídlo na příští den, nakrmí kvásek a založí na noc vývar z kostí.

Pohled zamyšleného kuchyňského kutila

Určitě jste naznali, co jsem chtěl těmi dvěma situacemi naznačit. Na fermentacích mám nejradši to, že vím, co jím, a naučil jsem se rozumět základním potravinám. Zjistil jsem, že za všechno, co si strčím do pusy, si můžu vlastně sám, a že jsem vcelku spokojený se stavem, ve kterém legislativa hlídá standardy základních komodit jako je mléko, mouka, maso, vejce, med, cukr. O dost přísněji, než si spotřebitelé možná dovedou představit. Co nacpe továrna do konzervy nebo PET flašky je mi upřímně jedno, protože to není jídlo. Jsou to výrobky a ty k životu nepotřebuji. Nemusí je za mě tedy hlídat politik, nechci ho za to platit a nechci, aby měl pocit moci, že může rozhodovat za občana úplně o všem. Proč mu tedy k tomu společnost dává čím dál tím silnější mandát? Těžko říct.

Znám argumentaci spotřebitelů horujících za ochranu státem či Unií. Ta argumentace ale selhává už v prapočátku: spotřebitelé nehledají způsoby, jak se dostat k potravinám, ale důvody, proč zůstat u výrobků.

„Nemám čas mazat se s přípravou jídla“ — vyhoď (nebo aspoň vypni) televizi, odhlas sociální sítě a uvědom si, kolik času ti šetří auto a automatická pračka.

„Nemám čas číst všechny etikety“ — z 90 % všichni kupujeme dokola to samé. Etiketu si stačí přečíst jednou a rozhodnout se, jestli mi složení vyhovuje.

„Jednou si přečtu etiketu a za půl roku ji zlý výrobce změní“ — u výrobků s méně než pěti složkami je to nepravděpodobné, u základních surovin snad ani není potřeba číst složení, protože máslo bylo, je a bude 82 % mléčného tuku.

„Nerozumím chemii drogistických výrobků, ty snad jo?“ — Ne, ale když mi prášek blbě pere, koupím si příště jiný

„Přece si nebudu dělat všechno sám“ — k tomu nikdo nenabádá a ani to nejde, stačí si najít hranici, kdy se to vyplatí a je to ještě zábava, a kdy už je to pakárna.

„Neumim vařit“ — mohl/a ses to od dětství učit a do smrti na to máš času ještě určitě pár desítek let,

„Coca colu si doma ale neuděláš“ — pokud ji považuješ za základní potravinu denní spotřeby, aby sis myslel, že ti zkonzumované množství glukózo-fruktózového sirupu poškodí játra, máš problém, za kterým není výrobce Coca coly.

„Buřta a salám si doma neuděláš“ — při troše šikovnosti uděláš a když ne, tak si udělej z masa něco jednoduššího, nikde není uzákoněno, že se musíš soustavně ládovat Vysočinou.

„Ty jsi nějakej divnej“ — došly argumenty.

Pan profesor Vám děkuje za pozornost a se slovy „tohle prostě muselo ven“ slibuje, že příště už zase budou nějaké ty fermentační návody. Potravinám třikrát sláva!

Vláďa Sojka

Na blog Zkvašeno přispívám od roku 2017, zajišťuji technický chod a provádím základní jazykové korektury. Ve svém volném čase samozřejmě kvasím, reinstaluji kávovou kulturu, fotím a určuji houby, peču chleba, chodím po Českém krasu a obdivuji přírodu.

Na mém malém e‑shopu Fermentárum.cz seženete rozličné kultury pro domácí kvašení a literaturu. Pořádám pro veřejnost nepravidelně workshopy a přednášky, přijíždím s tématem fermentování potravin na pozvání do knihoven, škol, domácností, restaurací i na festivaly. Nabízím i individuální online konzultace a přednášky. Kontakt info@fermentarum.cz