Jak to dostat do dětí

„Napij se, Jáchymku, je to zdravý!“ — „Néé, mami, néé, to je hnus, já chci Pipirindu!“ — „Neřvi a napí se!“ — „Uááá“ — „A nebul nebo dostaneš na prdel, abys měl proč bulet!“

Kvůli ochraně osobních údajů jsem samozřejmě Pepíčka zaměnil za úplně jinou ječící postavičku v bačkůrkách, ale takhle si asi většina rodičů představuje a zároveň i zažívá pokusy o změnu stravy školáků na zdravější model dle rad buď zcela obsolentních, anebo dojmologických. Sice se hned zkraje dobrovolně zdiskredituji tím, že se přihlásím k bezdětnosti, ale věřím, že přistoupíte k předloženým informacím s hlavou otevřenou a bez předsudků. Děti sice nemám, ale myslím, že mám zase hlavu vytrénovanou k rozpoznání blábolu od relevantní informace.

Hned k tomu ještě připojím prohlášení, že nic z dále uvedeného jsem nevymyslel, nechci za to Nobelovku a netvrdím, že to vyřeší všechny potíže národů. Tohle téma už mě párkrát napadlo, ale pořád jsem neměl tu troufalost ho začít zpracovávat, dokud nevstřebám více podložených informací z různých zdrojů, které se budou pokud možno v drtivé většině shodovat a budou reflektovat recentní výzkumy v dané oblasti, tedy berou v potaz to, co se za posledních 15 let událo na poli mikrobiologie, pediatrie a gastroenterologie.

Proč se vlastně o stravu dítěte tak urputně zajímat? Vždyť přeci tak pěkně přibírá na váze, je spokojené, když dostane pizzu (zelenina), Pipirindu (ovoce) a těstoviny (dětské jídlo). Aspoň tak je u stolu (či u počítače a tabletu) klid a vyjde to na stejný peníze jako jídlo, se kterým se rodiče vaří a pak ho stejně nikdo nejí. Inu, ono to má všechno trošku širší souvislosti.

Dítě? Až někdy potom..

Právě jste se osamostatnili od svých rodičů (kteří se do vás možná snažili nacpat nějakou tu zdravou stravu) a Uroboros začíná nový cyklus nekonečna. Je vám někde mezi 20 – 30 lety, dostudováváte, startujete na plné pecky pracovní kariéru. Na jídlo není moc čas, tuhle zobnete bagetu, tuhle croissant, snídaně se nepořádají, po cvičení hlavně tyčinku s proteinama (ať je to co je to), večer salát, v lednici je oběšená myš. Cože? Nějaké děti? No možná tak za přestupnou dobu ledovou.

Už teď je ale nejlepší čas začít krmit vaše budoucí potomstvo! Čím? No hlavně tím, že se sami naučíte funkci potravin, význam kvalitního stravování a místo výrobků se naučíte jíst ze surovin. To když zmáknete ještě před zahnízděním, máte z půlky vyhráno.

Střih.

Dospěli jste: chystáte si každodenní jídlo dopředu a ne když už jste několik hodin ve skluzu, už jste zjistili, že vícezrnný ≠ celozrnný, jaký význam má v jídle nestravitelná vláknina, že energie z cukru, tuků a nízkovymletých mouk je při kancelářské práci nežádoucí, nenecháváte o složení rozhodovat výrobce a provozovatele vývařoven, ale skládáte si živiny sami (návštěva restaurace je výjimečná příležitost ke gastronomickému zážitku, ne futrovačka denního meníčka) a občas vám v kuchyni i něco kysá, bublá a přetéká (životem).

Tohle všechno, když jako dospělí pochopíte a podaří se vám to uvést v denní praxi, tak to nebudete muset řešit za patnáct let, kdy už vám na to bude pubertální potomstvo házet bobše.

Je to tady!

Ti šťastnější porodili přirozenou cestou v nějakém pokrokovém podniku, ti méně šťastní museli třeba kvůli komplikacím do péče lékařů. Už v prvních vteřinách samostatného života přichází nový človíček do styku s mikroorganismy a je úplně zbytečné mikrobům jakkoliv zabraňovat v jeho kolonizaci. Při přirozeném porodu přichází dítě do styku s poševními laktobacily, dokonce často i s jistou dávkou střevních bakterií, kterou mu schválila a připravila maminka tím, že doposud baštila spoustu skutečného jídla. Na určité problémy (a s jistotou se zatím neví jaké) může být zaděláno při porodu císařským řezem, kdy první dávkou bakterií není koktejl z porodních cest, ale ruce porodníka či aerobní bakterie běžně přítomné na površích nemocničního zařízení. Ani v takovém případě není nic ztraceno: už zde může dojít k prvnímu umělému podávání probiotik: lze provést poševní stěr na vatičku a tou pak potřít různé tělesné partie novorozence, včetně okolí úst, ruce, rektum, a to samozřejmě tehdy, když nebude mít lékař výhrad (třeba kvůli probíhající infekci).

V prvních dnech, týdnech a měsících se začíná z člověka, který na svět přichází v podstatě poloviční, stávat běžně kolonizovaný jedinec. Celé tělo, trávicí trakt, dýchací ústrojí, to vše přichází každou vteřinou do styku s bakteriemi, plísněmi a kvasinkami, mikrobiota si vyjednává své pozice a začíná ladit složitý imunitní systém, tedy signalizaci o přítomnosti potenciálních hrozeb v dané oblasti, a mechanismy jejich eliminace. Co se upeče v období kojení, to už pak lze jen těžko pozměnit. Co tvorbu silné, stabilní a dobře fungující mikrobioty kojence ovlivňuje a můžeme s tím pracovat?

Kojení

Mateřské mléko člověka obsahuje samozřejmě běžné mléčné cukry, tuky a bílkoviny pro výživu samotného dítěte, ale obsahuje i dost unikátní tzv. oligosacharidy mateřského mléka (OMM), kterých je v něm asi 200 druhů a nejdou vzít od jiného savce či syntetizovat. Jsou to složité cukry, které jsou člověkem nestravitelné, ale slouží jako krmivo pro střevní mikrobiotu novorozence (jmenovitě např. pro Bifidobacterium longum subsp. infantis), přičemž tyto bakterie umí (pouze!) z těchto složitých cukrů vyrábět mastné kyseliny s krátkým řetězcem, které slouží jako výživa střevních buněk. Když přechází dítě rychle na umělou výživu, nedovyvine se střevní epitel tak krásně jako u dětí, které jsou kojené tak dlouho, jak evoluce zamýšlela. Stejnou funkci plní v pozdějším věku pro mikroby dospělce vláknina. I když mají matky s kojením obtíže, vždy je mnohem lepší se pokusit laktaci udržet i třeba odstřikem a dítěti podávat skutečné mateřské mléko i v sebemenším množství, než vůbec. Zmíněné oligosacharidy jsou nenahraditelné a stačí jich pro výživu Bifidobacterií i troška.

Mikrobiální prostředí

Od té doby, co jsme jako lidstvo zjistili, že infekční nemoci nejsou trestem od bohů, ale zapříčiňují je mikroskopické živé organismy, vyhlásili jsme jim válku. Bez rozdílu. Bakterie, viry, plísně, kvasinky — všechno musí pryč! Proti mnoha jsme vyvinuli očkování, což je dobře a cholery se už nemusíme bát. Získali jsme ale pocit, že i domácnost musí být (cituji z reklamy) hygienicky čistá (LOL) a vše, co dítě strká do pusy, musí být sterilní. Naštěstí už zase zpátky víme, že i to je medvědí službou a je daleko přínosnější, když dítě do svých tří let věku tzv. sní kolečko hnoje. Lze si to zjednodušeně představit tak, že když je imunitní systém člověka vystavován málo podnětům, nemá si co zapamatovat a bezhlavě útočí na všechny organismy, bílkoviny a dokonce i na vlastní tělo. Chová se hlavně prozánětlivě a protizánětlivé procesy nejsou naladěny. S čím větším počtem cizích organismů se ale naopak celý systém setká, tím lepší představu získá o jejich bezpečnosti či nebezpečnosti a umí jich většinu tolerovat. Zpacifikuje jen ty opravdu nebezpečné.

Jak to tedy přenést do praxe? Stačí v domácnosti neumývat všechno antibakteriálními prostředky — na úklid stačí eko detergent s kyselinou citrónovou a octem, nechat dítě, ať si leze venku po trávnících (těch přírodních, přirozených), ať se šťourá v hlíně, ocucá králičí bobek, občas se chytí srsti nějakého domácího zvířete, dudlík mu můžou rodiče sami čistit ocucáváním a dávat mu tak svoje ústní mikroby. To všechno sice může vypadat aktuálně nebezpečně či nechutně, ale v dlouhodobém měřítku je to důležité a přínosné. Mikrobiální pestrost je průvodním jevem spokojeného člověka, mikrobiální chudoba a strádání přeživších provází téměř všechna psychiatrická, metabolická i imunologická onemocnění. Pozor! Neví se, zda zapříčiňuje! Ale vždy koreluje.

Antibiotika dětem?

Jsou skvělým vynálezem, zachraňují životy a občas je skoro každý z nás potřebujeme. Nutno zde podotknout, že neexistují zlá chemická a hodná přírodní. Každé antibiotikum je chemická molekula vyprodukovaná zpravidla nějakou plísní fermentačním procesem a je velmi účinná, když se v laboratoři připraví terapeuticky významná koncentrace do formy pilulky. Antibiotika, která považujeme za (hodná) přírodní, jsou zrovna tak chemické molekuly, většinou produkty rostlin, a v dané surovině se nachází jen v malé koncentraci, takže je jejich účinnost nižší. Viz třeba tolik vzývaný česnek či zázvor. S těmi rozhodně boreliózu neutlučete.

Výhodou farmaceutických antibiotik je jejich účinnost — molekuly zamoří celé tělo a začnou vybíjet téměř bez rozdílu vše živé. Zaberou na patogenní bakterie či houby a zbaví nás infekce. Dramaticky ale zaútočí i na naše vnitřní kámoše ve střevech a ženském pohlavním ústrojí. I když třeba nepocítíte po jejich aplikaci žádný přímý negativní účinek, divili byste se, kdybyste si nechali osekvenovat DNA střevní mikrobioty před a po. Klesnou jak počty bakterií, tak druhové zastoupení, což může zapříčinit rozbití některých funkcí, popřípadě na uvolněné místo mohou přijít bakterie patogenní a rozvine se nějaká infekce (typicky střevní Clostridium difficile či poševní Gardnerella vaginalis).

A nyní k pointě: nadměrné užívání antibiotik je nežádoucí úplně u všech věkových kategorií, ale u dětí, kterým se zrovna mikrobiota a imunitní systém formuje, může podání antibiotik znamenat významné nevratné změny do budoucna. Rozhodně zde nehlásám, že antibiotika jsou špatná!! Jen je potřeba jich užívat jen v opravdu nutných případech a konzultovat s lékařem, zda je jejich podání nevyhnutelné a požadovat třeba test CRP, jestli se náhodou nejedná o viry, na které samozřejmě antibiotika nefungují.

Když už k administraci musí dojít, není od věci doplnit stravu o navýšený příjem přátelských bakterií, které sice nezahnízdí v tlustém střevě natrvalo, ale aspoň dočasně vyplní uvolněný prostor a svým agilním počínáním udrží vhodné prostředí pro rekonvalescenci bitevního pole po náletu a zaplní vzniklé niky. Ne všichni odborníci se však shodnou na tom, kdy probiotika užívat a zda vůbec – jako ještě lepším nápadem se zdá být po skončení kúry příjem vhodné stravy s pestrým repertoárem vlákniny, která motivuje k růstu biodiverzitou oplývající mikrobiotu.

Mámo, dej mu už konečně bůček (0−3)

Zhruba v půlročním věku je ke kojení zařazována běžná tuhá strava. V takovém momentě se opět střevní mikrobiota dramaticky mění a ke slovu se dostávají i bakterie, které dosud nedostávaly potravu ve formě vlákniny a jiných živin. Právě tyto bakterie budou v budoucnosti přebírat funkci Bifidobacteria longum subsp. infantis a budou vlákninu konvertovat na mastné kyseliny s krátkým řetězcem — potravu pro buňky zdravého střevního epitelu. Na pořad dne přicházejí mixované zeleninové příkrmy a bílkoviny z masa. Už v tuhle chvíli je jasné, že každá osobnost je jasná individualita a každému chutná něco jiného. Jeden se kření po celeru, druhý se po něm může utlouct. Hlavně nepolevovat a vyzkoušet všechny možné suroviny — už tady se pokládají základy senzoricky oblíbených chutí. Spíš než ty vyloženě sladké ovocné nebo slané od stolu dospělých je potřeba zakotvit chuť vařené brambory, kořenové zeleniny, hrášku, kapusty.

A už je tu ta otázka: jak to dostat do dětí? Už v tomto věku lze namočit občas prst do něčeho kvašeného a nechat to pidičlověka ocucat. Šťáva ze zelí, jogurt, mléčný kefír, kombuča, nic z toho nemůže v gramovém množství uškodit a přesto dojde k příjmu miliard. Bohatší mikrobiota bývá méně náchylná ke střevním kolikám novorozenců, zvláště je-li osidlována probiotiky. Jisté výhrady bychom mohli mít i ke sterilizovaným dětským příkrmům, které jsou sice bezpečné a mají sledované hodnoty pesticidových rezidují, dusitanů a těžkých kovů, ale zase jsou na druhou stranu zcela mikrobůprosté.

Ve věku, kdy už capart nosí bačkory, lze různé fermenty nenápadně pašovat do pití, dezertů, studených omáček, zálivek. Vždycky stačí jen troška, pořád je to lepší než nic. Ruku v ruce s tím samozřejmě musí jít i výkrm této mikrobioty: zelenina, určitý podíl celozrnných mouk, a kaší z čehokoliv jiného než je pšeničná bílá krupička. Naučit v tomto věku dítě na chuť ovesné kaše jako na něco, na co bude pak vzpomínat („jó to mi dělala vždycky máma“), bude skvělou výbavou na celý život! Naopak, ta krupicová je mikrobiotě úplně na nic a perfektně se po ní tloustne, jako po knedlících.

Na celozrnné mouky a výrobky z nich jsem se přímo ptal na semináři Mikrobiom a možnosti jeho ovlivnění při diskusi prof. MUDr. Jiřího Nevorala, který neshledává na jejich konzumaci od nejútlejšího věku nic závadného, ani nikdo jiný z přítomných lékařů nic nenamítal. Dokud tvrzení, že děti nemají jíst celozrnné pečivo do věku X, nepodloží někdo pádnou argumentací, prohlašuji to za tisíckrát opisovaný blábol.

Předškolní věk (3−6)

Od určitého věku začínají boje a diskuse u každého jídla, což chápu, jak moc je vyčerpávající a lákavé rezignovat a dostat do dětí aspoň ty šrouby (těstovinové) s kečupem. Co ale zvládnete u stolu, to vám bude odměnou na lékařské kartě vašeho potomka, což by mohlo být určitou motivací pro vás. Existuje i pár fíglů na obligátní problém jak to dostat do předškolních dětí.

Přípravy jídla by se měly děti účastnit. Jelikož chodíte nakupovat jen základní suroviny a vaříte z nich, tak jim i do jisté míry rozumíte a dětem ukazujete, že vařit je normální. Různé činnosti v kuchyni mohou být formou her nebo soutěží, to ještě špunti spolknou i s navijákem. Můžou se patlat s kaší, sahat na těsto, tvarovat z něj, něco míchat. Snáze pak pochopí, že je to i práce a hotové jídlo je odměnou za tu práci. No, uznávám, to funguje hlavně na papíře! Když ale doma nebude k dispozici tablet, nebude u něj dítě trčet.

Management cukru je určitě důležitou dovedností rodičů, protože děti by zcela jistě byly nejspokojenější, kdyby se denně k těstovinám podávala bonbónová omáčka a maršmelounové řízky. Znáte to moudro, že jediný funkční způsob, jak zamezit korupci, je odstranit peníze z úředních struktur? To samé platí o cukrovinkách doma: když je nezařadíte do soustavných nákupů, bude možná dítě jednorázově zklamané, ale v dlouhodobém horizontu mu opět prokazujete obrovskou službu. Jakmile vám potomek zbaští cokoliv před hlavním jídlem (a zvláště pak něco z jednoduchých cukrů včetně škrobů), pak je jeho glykémie ihned v uspokojivé hladině a vy se můžete rozloučit s úspěchem nad celerovým pyré s bio krůtou glazovanou miso pastou. Je mi jasné, že i když sami neudržujete zásobu dobrot, sabotuje vám to soustavně příbuzenstvo. Zde nepomůže nic jiného než domluva dospělého s dospělým a tvrdý filtr. Požádejte nejbližší babičky a tetičky, aby na Mikuláše, Vánoce, Vánoce 2 a Supervelikonoce rozhodně nekupovaly nic barevného a voňavého, ale že cukrovinkou je i vysokoprocentní čokoláda, oříšky, banány a sušené ovoce (mňam křížaly!).
Naprosté zoufalství je i samozřejmě pokus o militantní odstřižení dětí od cukru na 100 %. Nerafinovaným cukrem nebo ovocnými šťávami redukovanými na sirup lze sladit kaše. Existuje tisíc zajímavě chutnajících zdrojů sacharózy, které se dají z funkčních důvodů přidávat do různých hodnotných jídel či fermentů. Když ale nebude na stole cukřenka, nestane se vůbec nic.
No, uznávám, i tohle funguje hlavně na papíře!

Dítě nekrmí jen sebe je nakonec myslím docela dobrá finta, se kterou se ještě neoperuje, ale řekl bych, že by mohla mít výtečné výsledky. Uděláme si takovou inventuru: kolik dětí věří, že existuje Ježíšek? Nezabere to dlouhé kalkulace, vyjde to na rovných 100 %, protože je tím ládují rodiče, i když je to úplně zbytečný bulšit. Já bych radši hlasoval za to, abychom je místo Ježíšků a Mikulášů indoktrinovat radši tím, že nekrmí jenom sebe, ale i malinkaté kámoše v bříšku, kteří jim pomáhají být zdravější. Jen nechtějí bonbóny, ale zeleninu, luštěniny, jablíčka a neloupané oříšky. Nejenže to má na celoživotní uvažování jedince mnohem blahodárnější účinky než děs z čertů 5.12. s trvalými psychiatrickými následky, ale ještě to navíc není žádný bulšit, nýbrž pravda.

Věk před školkou je fajn. Děti vám věří, máte na ně největší vliv a stravují se výhradně s vámi. První ztrátu kontroly zažijete pravděpodobně ve školkách, budete patrně rádi, pokud se v nějaké vůbec umístíte a nebudete pokoušet hada bosou nohou kontrolami v místní kuchyni. Můžete však při zjištění nedostatků dávat jisté podněty a sehnat provozovateli třeba modernější metodické pokyny (Mametonataliri.cz).

Většina rodin chodí i na výlety a obráží výletní restaurace, kde hledá záchranu v sekci Dětské menu. Ano, jsou tam na výběr smažené kuřecí nugety, smažené těstoviny se sýrem, a smažená rozmražená pizza s vařenými hranolky. Na to se nedá říci nic jiného, než že vás se tato situace přeci netýká, vy už dávno umíte pochystat svačiny a syté jídlo každému zbojníkovi do jeho malého batůžku sami a do restaurací chodit nepotřebujete. Nejenže tam vysolíte za rodinku hezkých 600 Kč (což jsou v rodinném rozpočtu bílkoviny na tři týdny), ale ještě navíc všechny svěřence krmíte junkfoodem. Situace s prohrou na všechny strany.

Pestrý příjem cizích mikroorganismů stále platí: nechat děti hrát v přírodě (ba co víc — učinit z toho prioritu tráveného volného času), hrabat se s nimi v hlíně zahrádky nebo aspoň květináčů, nenutit je po takové činnosti mýt si ruce. Při podzimní přípravě imunity je třeba ideální jíst popadané ovoce v zapomenutých a chemicky neošetřovaných sadech přímo ze země. Přísnější hygiena platí tehdy, když hrozí lidské patogeny: při hře na pískovišti mezi paneláky, po návštěvě zdravotnického zařízení nebo po jízdě v MHD — tehdy je opravdu mýdlo na místě.

U stolu by si děti měly zvyknout na neslazené nápoje, popřípadě ředěné kysané limonády z domácí produkce. PET flaškám s modrými limonádami z rozšlapaných Šmoulů rozhodně vstup do domu zakázán! Nejsou v nich ani přínosné organické látky, ani jakýkoliv mikrobiální život. Malí strávníci by měli být zvyklí na chutě kyseliny mléčné (z kysané zeleniny) a i kyseliny octové (octové limonády, shruby, kombuča). Zde je nutno podotknout, že ve všech bublajících kvašených limonádách vzniká cca 0,5 % alkoholu, proto s tím počítejte a dále je drobotině řeďte.

Škola (6−15)

Se školní docházkou začínají mít na děti vliv další a další společenské kruhy a společné stravování v jídelnách je v podstatě nevyhnutelné. Spolužáci adorují fastfoody, jasnou metou jsou hambáče, hranolky, čtvrcená pizza a další bezva prázdné a nefunkční kalorie za spoustu peněz. Tady chápu, že odolají jen nejtvrdší outsideři, jako jsem byl já. Nerdi a zodpovědní nuďáci.

Peněžní management: Často slýchám povzdechy nad tím, že děti na zaplacené obědy nechodí a jdou se vyfutrovat junkfoodem, který si samy koupí. Jestli si dobře pamatuju, tak jsem celou základní školu nedostával pravidelné kapesné, na jehož pravidelnost bych se mohl spolehnout a utratit ho za jídlo-nejídlo. Měl jsem svou pokladničku u táty, ke které existovalo jednoduché účetnictví (+) příjmů a (-) výdajů, přičemž příjmy byly nárazové třeba z narozenin. S těmito penězi jsem hospodařil zatraceně pečlivě, protože jsem věděl, že když je utratím v maringotkových videohrách nebo za Vitacit, tak nejenže to budu muset při výběru z pokladničky ohlásit a zapsat, ale nebudu mít na slepovací model nebo knížku. Vůbec to do určitého věku nepovažuji za špatný model, já jsem z něj maximálně profitoval. Po kapsách jsem disponoval pár náhodnými drobnými, za které nešlo koupit víc než pití. A moc dobře jsem znal cenu obědů, které mi rodiče platili už ve školce. Dva slepovací bombardéry měsíčně!

U stolu se třídní boje prohlubují a nezřídka se podobají zákopové válce. Nezbývá než vydržet. Lednice a potravinové skříně musí obsahovat jen to, co si přejete, aby se doma běžně jedlo. Bude-li k dispozici toustový chleba a toustovač, můžete vzít rovnou druhou hypotéku na šunku a sýr. Když ale nic z toho k dispozici nebude a děti budou mít od vás navařeno, nakrabičkováno a už od dob dřívějších umí s mikrovlnkou nebo sporákem, bude větší pravděpodobnost, že si to dají. Dovednosti, povědomí o přípravě a dostupnost surovin je to, co reguluje jejich luxování zásob.

Pitný režim si myslím, že je zdaleka nejpřeceňovanější starostí, kterou moderní rodiče u dětí mají. Sice jí nic nejspíš nepokazí, ale starají se v drtivé většině případů dost zbytečně. Máme v hlavě osmotický receptor v hypothalamu a když dáme dětem k ruce vhodné nápoje, poradí si samy. Nemluvím o tom ale kvůli vodě, nýbrž kvůli tomu, že jsme se naučili u dětí o něco starat a připomínat jim to — západní civilizace netrpí epidemií dehydratace, ale epidemií civilizačních chorob. Mnohem lépe položená starostlivá otázka zní: měl jsi dnes dost vlákniny? Páni jo, to zní trapně. Avšak považte: každodenní inventura musí dát dohromady nějaké neloupané obiloviny, jablko, mrkev, ořechy, luštěniny. Pokud je tam setrvale ranní toust, svačinový rohlík, obědový brambor s masem a omáčkou, odpolední křupky a večerní salát, tak je inventura těžce v manku, mikrobi tlustého střeva hladoví, dokrmují se ochrannou slizovou vrstvou na střevní stěně a nic neplní svou úlohu. Ani stěna, ani mikrobi. Vy jste viróza? Pojďte dál, usaďte se!

Hlavně nenápadně! Pokud se zaváděním jiné stravy začínáte až teď, bývá už trochu pozdě. Jak pro vás, tak pro potomstvo. Věřím ale, že nic není ztraceno! Vše musí probíhat škodolibou záškodnickou činností. Nemusíte se vůbec stydět za číty a podvody. Děti to zkouší na své rodiče pořád, tak co by to nešlo i naopak. Bramborovou kaši nastavíte ovesnou. Bílou přílohovou rýži 1:1 červenou čočkou. Octovou zálivku na okurkový salát nahradíte kombučou. Do víkendového domácího chleba propašujete podíl vařených luštěnin. Rizoto už nebude z rýže, ale celé pšenice nebo ječmene. Nekoupíte kartón jogurtů, ale nainkubujete si každý týden litr v troubě a dochutíte ovocem, které jste s dětmi nalovili a zavařili v létě a na podzim. Postupně uberete na bílém pečivu a ke snídani zavedete kaše. Nejdřív občas, jen jakoby omylem, pak z nich uděláte rutinu. Kysané zelí zašmodrcháte do majonézových remulád či tatarek. A ukažte mi dítě, které odmítne přislazené ovocné mléčné smoothie (který jen tak mimochodem guerillově naočkujete mléčným kefírem a zahustíte opět namočeným ovsem).

Bude to občas vypadat jako marný boj a zbytečně strávený čas prací v kuchyni. Ale i kdyby se měla propsat jen polovina pokusů, jen čtvrtina, tak to pořád stojí za to. Vyžaduje to dodatečné sebevzdělávání, víc činů než mluvení, hledání vhodných nenápadných kombinací. Škodolibá záškodnická činnost, toť rajská hudba pro ucho zločincovo! A nezapomeňte: HLAVNĚ NENÁPADNĚ.

Střední škola (15−19)

Omlouvám se, ale tady už je všechno marné! Nezbývá než si hospodařit to svoje, doma vařit a počítat s tím, že se puberťák zpravidla zjeví mezi futry jak s hlášením „ve škole nebylo nic a nic jíst nebudu“, tak i „tady už zas nic neni?“. Co jste neotiskli do návyků doteď, v to musíte doufat, že se bude chtít nyní mutující ratolest doučit ze svých vlastních pohnutek až se přežene maturita. Denní rutina přípravy jídla holt musí zahrnovat obě eventuality a nesmí vadit, že jednou strávníci u stolu jsou a jindy zase ne. Pokusy o systematické zásobování bývají marné, náhodně mizí potraviny těch nejnečekanějších povah a množství. Ale i tak je přínosné stále ekonomicky vařit z normálních surovin, nemít k dispozici rychlovky na zaplácnutí a běžnou rutinou by mělo být i fermentování pro vlastní potřebu. I když to v tomto období bude považováno za nejtrapnější věc na světě, za deset či dvacet let si na to děti vzpomenou a budou vědět, že to existuje a lze to provozovat.

Epilog

Ani já jsem to všechno, co s potravinami umím, nevyčetl z knížek a nenakoupil na kurzech. Vždycky se doma vařilo. Ne přespříliš — žádný mamahotel, ale zase dost na to, abych považoval surovinový management za běžnou součást každodennosti. Od mámy znám pečení chleba nebo mazanců, od otce jsem věděl, že je normální si nakrouhat zelí nebo vykvasit víno. Škoda jen, že jsme s živými fermenty nepracovali doma víc, naštěstí jsem si to pak objevil znovu po letech sám. Nebýt Zuzky a tohoto blogu, možná bych to celé minul. Už je mi čtyřicet a hodně věcí, které jsem okoukal v dětství, dneska běžně využívám a myslím, že to byly základy přinejmenším solidní. Ani si nechci představit, v jakém stavu by byla moje tělesná schránka a peněženka, kdybychom s rodiči rozmrazovali polotovary a jedli po fastfoodech.

Jedna z nejlepších dovedností, které můžeme dětem předat, je vztah k potravinám, základní povědomí o našem druhém mikrobiálním já a pár tipů a triků, jak s tím vším pracovat. Zbytek štěstí až do konce života se už odvine tak nějak sám.

Do komentářů bych poprosil spíš konstruktivní nápady a vlastní zkušenosti. Podoteky o tom, že jsem se úplně zbláznil jsou redundantní, protože jsem je již učinil.

Za ilustrační fotky děkuji převelice svojí sestře Lídě Kotalíkové, profesionální aromaterapeutce, oplývá totiž o tři více dětmi než já.

Další studijní zdroje

• Mastné kyseliny s krátkým řetězcem
• Vliv oligosacharidů mateřského mléka na mikrobiotu kojenců
• Vliv mikrobiomu na vývoj člověka (angl.)
• Osidlování dětí narozených císařským řezem matčinou mikrobiotou (angl., test do r. 2023 – 5)
• Kojeni.cz — laktační poradna Thomayerovy nemocnice v Praze
• Honzák: Mikrobiom je další orgán a střeva druhý mozek (DVTV)
• Petr Jabandžiev: Postbiotika (Host Radiožurnálu)
• kniha Ed Yong: Obsahuji davy
• kniha J. a E. Sonnenburgovi: Zdravá střeva

Vláďa Sojka

Na blog Zkvašeno přispívám od roku 2017, zajišťuji technický chod a provádím základní jazykové korektury. Ve svém volném čase samozřejmě kvasím, reinstaluji kávovou kulturu, fotím a určuji houby, peču chleba, chodím po Českém krasu a obdivuji přírodu.

Na mém malém e‑shopu Fermentárum.cz seženete rozličné kultury pro domácí kvašení a literaturu. Pořádám pro veřejnost nepravidelně workshopy a přednášky, přijíždím s tématem fermentování potravin na pozvání do knihoven, škol, domácností, restaurací i na festivaly. Nabízím i individuální online konzultace a přednášky. Kontakt info@fermentarum.cz