Miliony přátelských bakterií. Mikroflora, mikrobiom — jak to tedy je?

V těchto dnech vychází další číslo časopisu Sedmá generace. A pokud si ho pořídíte, tak tam najdete i článek, o který mě jeho redaktoři poprosili. A tady na blogu vyjde jeho první verze. Kdo chce porovnat, jak vypadá článek, který sepíše blogerka, a co s ním pak umí ostré pero redaktorovo, má tu možnost srovnání.

Ale jinak je to text, který už jsem stejně dlouho chtěla sepsat — základní informace o tom, jak to s těmi mikroby, kteří mimo jiné mohou i za fermentaci potravin, je. Plus to tedy obsahuje doporučení na knížky, kde se dozvíte víc, a o kterých si myslím, že stojí za přečtení.
Kdesi na úbočí valašských hor bydlí Oldřich Družba. Tento inženýr organické chemie po 89. roce založil firmu na hnojiva. Na důchod prodal svůj podíl ve firmě, odstěhoval se do kopců a tam pálí slivovici, kvasí zelí a peče žitný chléb. A taky sepsal dvě knížky. Jednu o žitném kváskovém chlebu: „Chléb a naše zdraví“. Tu vzápětí začali vcelku plošně kupovat pedagogové z pekařských učňáků a průmyslovek pro svoje studenty. A ještě pár let před tím vydal vlastním nákladem esej „Mikrovládci života na Zemi“. Kde, poněkud inženýrským způsobem, vyvrací naši představu, že jsme vrcholem potravního řetězce — ve skutečnosti jsme jen nástroji k tomu, aby se mikrobům lépe žilo a měli dostatečně rozmanité prostředí.

Nejde o konspirační teorii, skutečně těmi klíčovými obyvateli naší planety jsou obyvatelé mikrobiální říše. Byli tu první a zůstanou jako poslední. Je jich nejvíc a najdete je opravdu všude. V kráteru sopky, pod antarktickými ledovci, uprostřed pouště Atacama i v laboratořích kosmických programů, kde se ukazuje, že zvládají kosmické záření nebo třeba simulované podmínky života na Marsu.

Jednou z jejich hlavních činností není nic menšího, než zajištění života na Zemi. Právě mikrobi jsou těmi, kteří rozloží odumřelou organickou hmotu na půdu či jiný materiál obsahující snadno dostupné živiny pro „vyšší“ organismy — třeba rostliny nebo plankton. A ti umožňují fungování býložravcům a býložravci jsou krmení pro všežravce a masožravce. Bez základních mikrobů bychom jednoduše velmi rychle byli zavaleni mrtvolami zvířat, rostlin a samozřejmě mikrobů.

Zároveň se jedná o tvory, kteří jsou nám nejbližší. Tři ze čtyř buněk našeho těla nejsou naše, ale jde o mikrobiální spolubydlící. Najdete je prostě všude, zvláště pak v trávicím traktu, který se s troškou nadsázky dá popsat jako periferie organismu, jako díra vnějšího světa, která vede skrze nás.

Kromě toho, že mají vliv na většinu věcí v našem těle, tak za nás hlavně tráví významnou část živin ze stravy. Něco zvládneme pomocí trávicích enzymů, ale všechno složitější zpracovávají mikrobi v našem tlustém střevě. Navíc tedy ještě produkují jako metabolit spoustu k životu nezbytných věcí za to, že jim dáme nažrat. Třeba některé vitamíny ze skupiny B.

Krmí se v drtivé většině škroby všeho druhu, zejména vlákninou. Ale jsou i tací, co žerou ostatní makronutrienty — tedy tuky a bílkoviny. To, jak efektivně umí trávit naši potravu, může mít vliv na to, jak trávíme a ukládáme tuky my. Pokud trpíte evoluční výhodou a vaši symbionti jsou hodně efektivni, patřítě k těm šťastlivcům, kteří přiberou, jen co se podívají na něco sladkého či mastného.

Samozřejmě ovlivňují složení krevních tuků (např. cholesteroly), náš kardiovaskulární a imunitní systém, nálady, psychické potíže nebo mají vliv na zánětlivé procesy v našem těle, udržují zdravé zuby, pleť a případně sexuální život. A to o nich stále mnoho nevíme, jelikož se na ně výzkum zaměřuje teprve posledních několik desetiletí.

S rozvojem zobrazovacích metod a kapacity výpočetní techniky se ovšem začal objevovat čím dál tím více fascinující svět mikrobů. A koncem 20. století se pozornost začala upírat přímo na ekosystém se kterým žijeme v symbióze. Klíčovým objevem byla tzv. hygienická hypotéza. Totiž zjištění z konce 80. let 20. století, že naše dokonalá čistota posledních let velmi výrazně souvisí s epidemií auto-imunitních poruch — např. alergií, ekzémů a astmatu. Že ta špína a ohavné bakterie jsou něco, co potřebujeme, abychom náš imunitní systém udržovali v té správné pohotovosti. A pokud nemá imunitní systém na čem cvičit, tak se obrátí proti vlastnímu organismu.

A tak se začalo mluvit o přátelských a nepřátelských bakteriích a postupně se raději mluví o mikrobiotě — ekosystému našeho vlastního těla. Jde o jednu z nejzajímavějších možností výzkumu v současné době — objevujeme celý nový vesmír a je velmi pravdě podobné, že dříve či později se dočkáme objevů proměňujících základní paradigmata, co se lidské fyziologie a medicíny týče. Obchodníci se zdravím, alt-medicínou a očistami všeho druhu se na to pochopitelně vrhli s obrovským nadšením. Něco nového, co tu ještě nebylo, vědci to zkoumají, takže se při znásilnění terminologie dá marketingu dodat seriozní punc a navíc to jsou hlavně střeva, svatyně všech detoxů, zdroj všeho nečistého a hříšného. V anglosaském světě, kde minimálně posledních 60 – 70 let tyhle marketingové vlny vznikají, už to jede necelých deset let a poslední rok už mánie po zdravých střevech je i u nás víceméně běžnou záležitostí. Jakmile to má článek v Oněnce, je to mainstream!

Když už jsem na počátku doporučovala knížky, tak tím taky i skončím. Protože kromě šarlatánských zázraků vychází (a to i v češtině) knížky podložené a nesenzační, které se našemu mikrobiálnímu ekosystému věnují a je dobré je znát. Z těch, co stojí za přečtení, jde určitě o „Střevo není tabu“ mladé německé lékařky Gulie Endersové a „Obsahuji davy“ amerického popularizátora vědy Eda Yonga. Jedna z prvních popularizačních knih na toto téma jsou „Mizející mikroby“ Martina J. Blasera.

Pro ty, co se neobejdou bez receptů na ten jediný správný styl stravy tu jsou tu pak „Zdravá střeva“ manželského páru amerických mikrobiologů Justina a Erica Sonnenburgových. Ovšem pozor, pod příliš podobnými názvy (Zdravé střevo, nebo Zdravá střeva, zdravý život) vychází řada čistě šarlatánských publikací. Jak jsem psala — je to teď ta nejvíc trendy novinka a dá se na tom dost trhnout.

A tedy ještě reklamní upozornění: knihy Sonnenburgových, Enersové a Yonga jsem dostala od jejich nakladatelů jako recenzní výtisk. Ale doporučovala bych je tak jako tak.

Zuzka Ouhrabková

Blog jsem pro vás začala psát v roce 2012 z nadšení nad knihou Síla přírodní fermentace od Sandora Katze, kterou jsem i později přeložila, a od té doby už mě tato obskurní záliba v oprašování mikroorganismů nepustila.

Profesionálně se věnuji práci na projektu Paměť národa pro neziskovku Post Bellum.

Umím vymyslet kvašenou recepturu či vám poradit co kvasit ve vaší kavárně/bistru/nálevně. Fakt mi jdou nejrůznější rešerše Pro veřejnost pořádám i praktické workshopy, v případě zájmu mi prosím pište na e‑mail.