Cukr

Bílý jed! Jedině hnědý, třtinový! Bez přidaného cukru! Stejně návykový jako heroin! Tak těchto hesel se dočkal základní uhlíkový energetický vektor téměř celé biosféry, bez kterého by se na světě nepohnulo, nežilo a nerostlo vůbec nic. Pojďte, mrkneme se dneska na cukr zase optikou normálního strávníka a fermentariána a možná ho vezmete na milost jako kdysi droždí, mouku či zlé, krabicové (mléko).

Asi jste si během čtení našeho blogu povšimli, že nemáme v oblibě mýty a pokoušíme se věci popisovat tak nějak neutrálně, jak jsou, leží a běží. Jakmile se totiž kolem něčeho začnou ve společnosti shlukovat superlativy, ať už pozitivní nebo negativní, většinou to smrdí taháním za fusekli nebo přinejmenším ohýbáním skutečností v něčí prospěch tak, aby vypadaly šokantně. Co se týče jídla, tak v pozitivním případě vám chce jen někdo něco prodat (superpotravinu), v negativním případě vás vyděsit k smrti a pak vám něco prodat (superpotravinu). Nebuďme konzumenty na dálkové ovládání, vězme o svém jídle aspoň základní informace a spojujme si je do celků, které nám pomohou se každý den rozhodnout, z čeho si postavit jídelníček, co do něj zařazovat častěji, co třeba méně často a čeho se nebát jen proto, že někomu nebylo odporné použít strach a nevědomosti ke sledování vlastních cílů.

Cukry mají zajímavou historii ve všech úhlech pohledu a nemám ambice historii rekapitulovat a rozebírat, nicméně určitě nebude od věci si připomenout, jaké cukry vlastně kolem sebe každý den máme, jak je používáme, co s nimi lze dělat v kuchyni a co pro nás znamenají, když je zfermentujeme ve flašce nebo napřímo spolkneme. Docela pěkně mě k tomu inspirovaly dvě důležité knížky mého života: Už vím proč od Heleny a Eduarda Škodových a samozřejmě moje oblíbené Lži a mýty o tom, co jíme (A. Levinovitz).

Pro znázornění jednoduchosti či složitosti jednotlivých druhů cukrů jsem zvolil tyto piktogramy:

[◽] monosacharid = nejmenší a nejjednodušší cukr s jednou molekulou
[⧉] disacharid = stále ještě jednoduchý cukr se dvěma molekulami
[░] oligosacharid = středně složité cukry s vyššími jednotkami až desítkami molekul
[▓] polysacharid = velmi složité cukry se stovkami až stovkami tisíc (!) molekul
[💧] cukerný alkohol = speciální skupina cukrů, obvykle nezkvasitelných a s nižší energetickou hodnotou pro člověka
[✂] enzym = bílkovinný katalyzátor chemických pochodů, v tomto případě rozdělování či slučování cukrů

Vznik cukrů v přírodě

Tohle si fakt zjednodušíme, protože by to mohlo vydat na nekonečný seriál, ale jelikož je to ve skutečnosti dosti fascinující, neodpustím si rekapitulaci. Představit si vznik lze asi takto: ve vzduchu se nám prohání 0,3 % oxidu uhličitého. Žijící rostlina se zeleným chlorofylem nebo jiným fotosyntetizujícím barvivem má tu superschopnost, že oxid uhličitý, velmi to jednoduchou sloučeninu dvou atomů kyslíku a jednoho atomu uhlíku, přijímá ze vzduchu svými póry v listech a za pomoci energie získané ze slunečního záření z onoho uhlíku vytváří (syntetizuje) molekuly chemicky složitější: cukry. Od těch nejmenších a sladkých monosacharidů [◽] glukózy a [◽] fruktózy, až po ty nejsložitější (stavební [▓] celulózu a [▓] zásobní škroby). Když vidíme bramboru, jabloň nebo obilí, přijde nám to přirozené, protože je vidíme růst a plodit odpradávna každý den. Představte si ale, že by někdo vynalezl zvláštní typ solárního panelu, na který byste připojili hadici s vodou, trochou dusíku, fosforu a draslíku, a z toho solárního panelu by se vám po zasvícení slunce začala téct sladká nebo škrobová voda, popřípadě by se z výstupu soukalo celulózové, papírové vlákno. Bylo by to k nevíře, ale přesně tohle rostliny umí. Ukládají energii slunečního záření do různě složitých cukrových molekul. Ty nejsložitější cukrové molekuly si můžete představit jako shluk neodymových magnetických kuliček, které drží pohromadě neviditelnými vazbami. Každá kulička reprezentuje jednu molekulu nějakého nejjednoduššího cukru, [◽] glukózy nebo [◽] fruktózy nebo [◽] galaktózy. Pro naši potřebu představy tedy máme rostlinu, která z rozptýleného oxidu uhličitého dokázala postavit nejen plod se sladkými monosacharidy, ale i pletivo stonku a listů [▓] z celulózy a i si něco uložit na horší časy do zemní zásobárny — [▓] škrobové hlízy.

Přehled těch nejzajímavějších

S těmito cukry se setkáváme nejběžněji v jídle, surovinách, ve výrobcích, v těle a myslím si, že je fajn aspoň vzdáleně tušit, k čemu jsou dobré a co se s nimi dá podniknout za legraci. Seznam jsem si sestavil hlavně pro sebe, protože mi dodneška některé položky v hlavě chyběly, dávno jsem je ze školy zapomněl. Opět podotknu, že je to jen mini výběr a všech možných cukrů a látek dále souvisejících je nepřeberné množství.

Rozklad a fermentace cukrů

Fermentace cukrů, ať už řízená doma nebo neřízená v přírodě, znamená zjednodušování všech cukrů, které se skládají ze dvou a více molekul. To provádí všechny houby, bakterie nebo živočichové, kteří mají touhu si z oné uložené sluneční energie vzít něco pro sebe, pro svůj život. Za tímto účelem si všechny živé organismy chystají [✂] trávící enzymy. Následující vsuvkou o enzymech týrám všechny své posluchače při přednáškách, ale nakonec to vždycky naštěstí vypadá, že konečně pochopili, že enzymy nejsou jen divná zaklínadla z reklam na wobenzym a prací prášky.

[✂] Enzymy jsou bílkovinné pracovní nástroje, které si připravuje pro svůj život každý živý organismus. Některé enzymy slouží ke zjednodušování potravy, jiné zase k tvorbě složitějších molekul, můžete si je představit jako soubor nářadí připnutý k opasku a připravený k práci. Existuje jich nekonečné množství druhů a každý umí něco jiného, každý organismus disponuje jinou sadou. Fermentační a trávicí enzymy slouží k rozbíjení složitých cukrových molekul (třeba [▓] škrobových) na jednodušší cukrové molekuly za účelem získání těch úplně nejjednodušších: [◽] glukózy či [◽] fruktózy, které už jsou tak malé, že dokážou projít skrz otvory v buněčných membránách. Molekula [▓] škrobu je gigantická, ta do buňky mikroba nebo do svalové buňky člověka neprojde. [◽] Glukóza, ta jedna mini kulička celé magnetické skládačky, je ale malá, jednoduchá a do buňky vstoupí jednoduše a je tam spálena jako zdroj energie. Vyšší organismy, jako jsou živočichové, mají enzymy ve svém trávicím systému. Nižší organismy, jako jsou bakterie a houby, musí enzymy doslova plivat kolem sebe do substrátu, ve kterém se nacházejí, a čekat, až jim enzymy naštípou dostatečné malé molekuly, které budou moci přijmout skrz svou buněčnou stěnu. Enzymy, jako takové malé nůžky, se mohou substrátem volně pohybovat i poté, co už v nich jejich původce vůbec není a nežije — buď odešel, anebo zahynul. Enzymy pracují rychleji při vyšších teplotách (někdy zvládnou i 60 – 100 °C), při příliš vysoké teplotě se enzym zničí čili denaturuje (pro názornost: ztuhne jako vaječný bílek).

Dokonce i rostliny ukládají spolu se zásobními škroby do svých hlíz a zrn své zjednodušovací enzymy: to právě pro případ, až bude nová klíčící rostlinka potřebovat z uloženého škrobu zrnka či hlízy začít získávat energii pro růst děložních lístků a prvních kořínků, než si nastartuje svou vlastní fotosyntézu a získávání cukrů z oxidu uhličitého. Stačí přidat vodu a voilá — automat života vše spustí! Celá soupravička je zabalena v praktickém balení!

Aby to nebylo tak suchopárné, uvedeme si pár příkladů, které jsou nám blízké, zažíváme je, anebo jsme už o nich na blogu psali:

Voda+CO₂ ⭢ cukr ⭢ líh ⭢ ocet ⭢ voda+CO₂

Obilné zrnko je plné velmi složitých [▓] škrobových molekul amylózy a k nim rostlina připravila i příslušný štěpící nástroj, [✂] enzym amylázu, aby měla nově vznikající rostlinka k dispozici jednoduché sladké cukry, třeba [◽] maltózu. Když k zrnku přidáme vodu, začne klíčit a sládnout. Hle! Sladování obilí!

Když z takového nasladovaného obilí vypláchneme do vody rozpustné [◽] jednoduché cukry a přisypeme k nim jednobuněčné houby kvasinky, začnou tyto ihned do svých jednobuněčných těl glukózu nebo maltózu vstřebávat a po získání energie vyprdí odpadní etanol a oxid uhličitý. Časem se životní podmínky v roztoku pro kvasinky stanou nepřijatelnými a pomřou. Buď na nedostatek cukrů, nebo na přemíru etanolu. Tím se alkoholové kvašení zastaví.

Na to ale čeká další mikrob, který sice umí také vstřebávat cukry a fermentovat je, ale ještě radši má alkohol. Je to octová bakterie, která z alkoholu oxidačním procesem (kyslík vyžadujícím) vytvoří kyselinu octovou a při zjednodušování etanolu na kyselinu využije přebytečnou energii z rovnice opět ke svému životu. A tím vznikne ocet. No a když dojde i etanol, tak kyselinou octovou vezmou zavděk ještě v dalším oxidačním kolečku a z kyseliny octové se stane už jen voda a oxid uhličitý. Kruh se uzavírá. Rostlina postavila složité molekuly jako solární továrna a životně závislé makro- a mikroorganismy je zase rozdrbaly na prvočinitele, cyklus může započít nanovo. To se děje ve fermentačním demižónu, to se děje i ve vašem kompostu či v lese.

Zcukřování a paralelní alkoholová fermentace saké 

Oxidace alkoholu na ocet 

Zcukřování a paralelní alkoholová fermentace saké 

Oxidace alkoholu na ocet 

Dá se to zkvasit? Nedá.

Jak jsme si už asi vícekrát naznačili, cukry jsou hlavním uhlíkatým palivem všemožných organismů, mikroskopických nevyjímaje. Mikrouši sáhnou vždy po tom, co mají zrovna k dispozici a pokud si mohou vybrat, vybírají si ten zdroj, který je pro ně nejjednodušší na strávení, typicky jeden z [◽] monosacharidů. Ten pak přemění na nějaký alkohol nebo kyselinu za doprovodu CO₂ bublinek. Když ale nic takového není dostupného, umí svou [✂] enzymatickou výbavu různě přepínat a rozložit si něco složitějšího (░ nebo ▓), popřípadě jim s tím pomůžou v symbiotické kolonii jiní mikrouši a navzájem si takto poskytují štípací služby.

Některé cukry jsou ale tak nevýhodně postavené a poskytují tak málo energie, že se s nimi nemá význam zabývat a zůstávají ve fermentu nezkvašené. Typicky se jedná o [💧] cukerné alkoholy, které když přisypete do svého kvašeného jídla, osladí ho a mikrouši se ho ani nedotknou. Proto třeba kombuchové společenství nejde krmit výhradně xylitolem, ale lze ho přidat v kombinaci s obyčejnou [⧉] sacharózou. Jen pozor, některé [💧] při nadměrné konzumaci způsobují rychlé toaletní příhody.

V pivovarnictví se využívá složitosti [░] dextrinu k zachování sladké chuti, protože pivovarnické kvasnice ho strávit neumí. Jak dextrin do pivní sladiny dostat, to by bylo už na domovarnický seriál.

Kodži, amazaké, saké, slad a cukroví

Do zábavné cukerné činnosti spadají i mnohokrát zmiňované hrátky s kulturní plísní kodži, čili kropidlákem rýžovým. Ten nám umožňuje získat z rýžových [▓] škrobů [◽] sladké cukry díky svým trávicím enzymům. U rýže se klíčení nepoužívá, rýžová zrnka jsou obroušena a vlastního klíčení a zcukření neschopna, proto na ně používáme cizí organismus, houbu, která má ve své výbavě ještě mnohem širší spektrum trávicích enzymů, než je jen [✂] amyláza. Mrkněte na seriál o kodži rýži a články o amazaké a saké.

K rozložení škrobů lze použít i [✂] amylázy z naklíčeného obilí, jako je tomu třeba u obilného amazaké nebo těchto čínských sladových cukrovinek:

Měření cukrů v roztoku

Tohle mě vždycky hrozně zajímalo, ale z nějakého záhadného důvodu (ehm, lenost) jsem si nikdy nepořídil příslušné vybavení, ale dnešní článek mě donutil a je to hrozně zábavné a i v domácnosti praktické! Nejvíc vás to bude zajímat v případě octů a nápojů, nejen alkoholických. U kombuch, vodního kefíru nebo zázvorového piva jde jen asi o orientační údaj: na začátku před kvašením rozpustíte ve vodě nějakých 6 – 7 % obyčejné [⧉] sacharózy a pak jen počkáte, až dílo zakysá a zašumí, sléváte a chladíte podle chuti. Měření zbytkového cukru je užitečné nejspíš tehdy, když si hlídáte přísun cukru při redukčních dietách.

Když však plánujete alkohol nebo ocet, potřebujete dost dobře naměřit vstupní cukr, abyste neměli po dokončení kvašení příliš slabé či silné víno nebo příliš slabý či silný ocet. Zpravidla začínáte s nějakou ovocnou šťávou a nemáte tušení, jaká byla cukernatost žmuňkaného ovoce. Je možné, že budete potřebovat ředit nebo přislazovat [⧉] sacharózou. Ke změření vám poslouží v domácnosti velmi dobře buď plovoucí hustoměr, anebo optický refraktometr. Obojí je záležitostí stokorun, takže aspoň jednu pomůcku je dobré si pořídit, když tyto typy fermentů chystáte. 

Refraktometr po nakápnutí roztoku na sklíčko ukazuje, jaká je koncentrace cukru v procentech: 1 ° na stupnici Brix znamená 1 gram [⧉] sacharózy ve 100 gramech roztoku. Když refraktometr ukáže 9, máte 9% roztok.

Refraktometr a pipeta s kombuchou 

Moje kombucha je při 9 % ještě moc sladká 

Refraktometr a pipeta s kombuchou 

Moje kombucha je při 9 % ještě moc sladká 

Hustoměr funguje na principu různé nadnášivosti různě hustých roztoků, skleněný přístroj se stupnicí stačí ponořit do přiloženého odměrného válce a hned máte jasno. Stupnice bývají hned tři a jsou perfektně popisné:

• koncentrace v gramech na litr u počátečních moštů či sladin
• u počátečních moštů a sladin potenciální obsah alkoholu po dokvašení výhradně alkoholovými kvasinkami (moc šikovné!)
• hustota (SG čili Specific Gravity) u dokončovaných fermentů (zda je víno či pivo už tak akorát)

Hustoměr v akci 

Pepsi 

Kombucha před zkvašením 9% 

Kombucha během kvašení 8 % 

Kombuchu mám rád prokvašenou na zbytkový cukr 5 – 6 % 

Slibovaných 6 % alkoholu v moštu by mohlo znamenat 6% ocet. To je dobré! 

Hustoměr v akci 

Pepsi 

Kombucha před zkvašením 9% 

Kombucha během kvašení 8 % 

Kombuchu mám rád prokvašenou na zbytkový cukr 5 – 6 % 

Slibovaných 6 % alkoholu v moštu by mohlo znamenat 6% ocet. To je dobré! 

Při kvašení vín či piva typicky postupujete tak, že si změříte potenciální alkohol před kvašením, pak po dokvašení (když už se hodnota nemění), odečtete a zjistíte, kolik máte od kvasinek narubáno. Pokud byl slib 12 % a kvašení se zastavilo na zbytkových 2 %, znamená to, že alkoholu je ve vínu 8 % a nějaké cukry zůstaly neprokvašené. Bacha, tyto výpočty platí jen u čistě kvasinkových nápojů. Jakmile do hry vstoupí více mikroorganismů (kombucha), spotřebovávají mikrouši cukr i vzniklé alkoholy na výrobu různých výstupních látek a alkohol se vůbec nedá předpovídat, spousta cukru padne třeba na výrobu kyselin.

V kombuchových otázkách a odpovědích jsem zodpovídal i otázku, jestli lze těmito jednoduchými přístroji snadno změřit v domácích podmínkách hotový alkohol v kvašených nápojích. Bohužel odpovědí je, že nedá. Je to složitá disciplína a refraktometry nebo hustoměry kalibrovanými na roztok voda+etanol změříte správně jen čistý roztok voda+etanol. Jakmile máte v roztoku zbytkové cukry, kyseliny a plyny, ukáže vám měření nesmysl. Jistota je laboratoř s ebuliometrem nebo chromatografem.

Co na cukry naše tělo

Když takové obilné zrnko sníme se všemi jeho složitými škroby obalenými celulózou, neuplatní se v něm enzym [✂] amyláza vložený od rostliny, nýbrž na něj začne daleko účinněji, ve větším množství a za doprovodu dalších rozkladných procesů působit náše vlastní [✂] amyláza, kterou máme ve své výbavě pracovních nástrojů ve slinách a tenkém střevě také. Dokonce se dá rozžvýkané zrnko obilí nebo kukuřice vyplivnout a nechat dosladovat v nádobě, čímž lze založit na chi-cha — plivané kukuřičné pivo Inků. Když ale zrnko spolkneme, postupně a pomalu se rozloží díky [✂] amyláze na [◽] monosacharidy, ty vstoupí do našeho krevního řečiště a jsou rozneseny našim buňkám jako základní zdroj energie. Funguje-li normálně výroba hormonu inzulínu, buňky v těle se díky jeho signálu otevřou a slaďoučké cukry do sebe nasají. Na některé části snědeného obilného zrnka enzymy ale nemáme, třeba na [▓] celulózu nebo jiné druhy vlákniny. Z těch si [◽] glukózu neuděláme, proto putují dále do tlustého střeva a tam na nich začnou hodovat ty organismy, které to umí (to pak rozvádí článek Mikraut aneb hostina pro bakterie). Strávení trvá několik hodin, průběh glykémie je pěkně pozvolný a my máme čas třeba nějakou přijatou energii spálit, ať už aktivní činností, nebo bazálním metabolismem.

Když sníme obilný [▓] škrob očištěný od všeho nestravitelného v podobě bílého pečiva, obroušené rýže či těstovin, probíhá v našem těle rozklad [✂] amylázou mnohem rychleji, našim enzymům v rozkladu nic nebrání. Velmi rychle stoupne hladina [◽] glukózy v krvi a když po inzulinové smršti naše buňky glukózu nasají, nastává za chvíli zase hlad. Tenhle proces trvá jen pár desítek minut, hodinu. Glykemická křivka je prudší a roste nutnost aktivně se nabyté energie v buňkách zbavit, třeba lehkou prací nebo chůzí.

No a úplně nejrychlejší je ten proces samozřejmě po požití přímo těch nejjednodušších, [◽] sladkých cukrů třeba v nápojích, cukrovinkách nebo pečivu: na ty vůbec žádné enzymy posílat nemusíme, ty jdou rovnou skrz stěny trávicího systému už od úst a žaludku do krve a z krve rovnou po inzulínové vlně do tělních buněk. Chviličku máme pocit, že jsme odvrátili přímo hrozící smrt (proto vnímáme tyto monosacharidy sladce a chceme je jíst pořád — mohou nás zachránit před smrtí vyčerpáním), ale naše buňky jsou tím cukrem naládované prakticky okamžitě a pokud s tím něco rychle neuděláme, třeba kopáním krumpáčem, uplaváním několika kilometrů v bazénu nebo výjimečným zaměstnáním mozku, udělá náš metabolismus tu nejlogičtější a evolučně nejvýhodnější věc: uloží přebytečnou energii ve formě zásobního [▓] glykogenu do jater nebo do tukových buněk ve formě tuku. A to, jak víme, už dá dost práce zase přeměnit na energii.

Poměrně nepěkně se v těle chová přijatá volná [◽] fruktóza ve formě sirupů a džusů, na jejíž velký příjem nejsme evolučně stavěni. Sladí se s ní kde co formou kukuřičného sirupu, protože její výroba je levná a sladivost dost velká. Sice nevyvolává tak velkou potřebu inzulínu, takže se s ní sladí dia výrobky, ale při trvalém (nad)užívání způsobuje různé neplechy.

Právě z tohoto vyplývá, proč je vhodnější, aby každodenní strava byla pokud možno průmyslově nezpracovaná, nevyždímaná z původních buněk rostlin coby džusy a bílé mouky — jejich buněčné stěny zpomalují vstřebávání cukrů do krve a poskytují i prebiotika pro střevní mikrobiom.

Pokud nefunguje výroba hormonu inzulínu (diabetes 1. typu) anebo funguje, ale zničili jsme si nadužíváním [◽] cukrů a alkoholů mechanismus vstřebávání do buněk (diabetes 2. typu), tak cukr koluje nespotřebovaný v krvi, buňky hladoví a cukr tkáně poškozuje.

Jo, jíst a pít sladké potraviny je výhodné pro přežití pračlověka, který při malém přísunu přežije, při větším přísunu ztloustne a přežije chudší roční období. Blbé je, že tenhle mechanismus už ve 21. století nepotřebujeme, ale zůstaly nám receptory způsobující v mozku pocit blaženosti. Zároveň nás evoluce vypekla tím, že nám nadělila mimořádně rozvinutý mozek s pamětí a uvědoměním, pročež vývoj mozku nám zabetonovává přístup k nepříjemným vzpomínkám z dětství, abychom se nezbláznili a mohli každý den aspoň trochu fungovat. Neseme-li si celoživotně nějaké trauma či (blahopřeji) více traumat, z nichž plynou nepříjemné programy, máme tendenci je v dobách stále ještě nedostatečně pokročilé klinické psychologie ujídat něčím, co nám instantně způsobuje blaho: cukrem a/nebo návykovými látkami, což odvrátí akutní tíhu, ale z dlouhodobého hlediska to zpravidla život a zdraví komplikuje. Záměrně jsem ty dva pojmy cukr a návykové látky spojil a nespojil, neboť mé kompetence k mudrování zde končí nejsa psychologem, takže pokud vás o tomto tématu zajímá víc, odkážu asi na nejobsáhlejší projekt Cukrfree (hlavně podcast), který se už nezabývá odstraněním veškerého cukru ze života, ale zabývá se pomocí těm lidem, kteří si cukrem potíže kompenzují.

Já mohu jen asi připomenout to, co už dávno bylo vymyšleno: žádná potravina není zdravá nebo nezdravá. Za problémy způsobené konzumací nemůže daná potravina, ale jen její neuvážená konzumace v neadekvátní míře. O cukru to platí beze zbytku také — k fungování ho potřebujeme, můžeme si s ním užít i dost zábavy při fermentování, není potřeba se ho hystericky štítit a nepouštět k němu do 18 let děti. Je asi nanejvýš vhodné jeho konzumaci přizpůsobit fyzické zátěži a preferovat jeho vhodnější formy ([▓] polysacharidy před [◽] a [⧉] sladkými cukry), ale připouštím, že někdy je seberegulace velmi těžká, když je člověku zle na duši. Moc rád bych se dožil doby, kdy budeme moci stejně jako kurděje vyškrtnout i abúzus cukru jako prehistorickou položku, kterou politováníhodně trpěli epidemicky do 21. století lidé bez přístupu k funkčním psychoterapiím.

Další čtení

• Mikraut aneb hostina pro bakterie
• Vydáváme Kuchařku na doma!
• Strava sojky zlověstné
• mouka, miso, amazake, saké, oves, Chicha — pivo starých Inků
• wiki: fotosyntéza
• moderní pohled na oligosacharidy mateřského mléka
• podcast Cukrfree
• kniha Lži a mýty o tom, co jíme

Vláďa Sojka

Na blog Zkvašeno přispívám od roku 2017, zajišťuji technický chod a provádím základní jazykové korektury. Ve svém volném čase samozřejmě kvasím, reinstaluji kávovou kulturu, fotím a určuji houby, peču chleba, chodím po Českém krasu a obdivuji přírodu.

Na mém malém e‑shopu Fermentárum.cz seženete rozličné kultury pro domácí kvašení a literaturu. Pořádám pro veřejnost nepravidelně workshopy a přednášky, přijíždím s tématem fermentování potravin na pozvání do knihoven, škol, domácností, restaurací i na festivaly. Nabízím i individuální online konzultace a přednášky. Kontakt info@fermentarum.cz